Od oznámení programu odkupu vládních dluhopisů ze strany ECB uplynulo zhruba 70 dní, od samotného zahájení odkupů pak 3 týdny. Akciové trhy v Evropě od té doby vylétly nahoru (německý index například přidal přes zhruba 16%) a v ekonomice pozorujeme znaky zlepšující se situace. Je ale za vším jen lednový / březnový zásah ECB?
Kdyby byla ECB podobná ČNB, určitě by si takové uznání v médiích nárokovala. ECB však nemá potřebu za každou cenu hájit svoji odbornou neomylnost - snad i proto, že její kroky nebyly (s výjimkou Německa) přijímány tak negativně jako intervence ČNB proti koruně z konce roku 2013. A dobře činí, protože nemalá část zlepšení v prvním čtvrtletí letošního roku jde mimo ni (těžko čekat, že 41 mld. EUR nakoupených za poslední tři březnové týdny se už v ekonomice projevily).
Když už ne vším, tak za mnohým v posledních pár měsících hledejte ropu. Její cena koncem minulého a počátkem letošního roka výrazně propadla, což skrze desinflační dopad na celkovou inflaci zvedlo reálné příjmy domácností.
ECB, obávajíc se možné deflační spirály kvůli záporné inflaci, zahájila odkupy vládních dluhopisů, což na (už i tak) nízkých úrovních výnosů chápu hlavně jako výraz snahy „něco“ dělat či jako obranný val před případnou nákazou dluhopisových trhů po možném odchodu Řecka z EMU. Pravdou totiž je, že tak jako v ČR na podzim 2013 ani evropské domácnosti v zimě 2014 deflační mentalitu nevykazovaly.
Proto neudiví, že propad cen energií domácnosti nevzaly jako impuls k odkládání spotřeby, ale právě naopak - výsledek z obchodů napříč Eurozónou na sebe nenechal dlouho čekat. Maloobchodní tržby zkraje letošního roku vzrostly v Eurozóně nejrychlejším tempem od roku 2005 a kromě Španělů i Francouzů spotřebitelsky povstali i jinak střídmí, spořiví Němci. Všechno jen ne deflační chmury lze kromě indikátorů důvěry domácností (spotřebitelská důvěra vzrostla v březnu poblíž maxim z roku 2007) pozorovat i v dalších předstihových ukazatelích – nevýrobní PMI se v prvním čtvrtletí dostal na čtyřleté maximum.
Efekt ECB tak bude plynout hlavně ze slabého eura. Prozatím ho v datech překvapivě příliš vidět není. Ačkoliv euro jen v letošním roce oslabilo o více než 10% (meziročně o více než pětinu), v německých průmyslových objednávkách, zpracovatelském průmyslu (růst o celé tři desetiny % za období od listopadu do ledna) či ve výrobním PMI abyste pozitivní efekt hledali mikroskopem. V březnovém výrobním PMI se sice už první náznaky objevují, když díky nejrychlejšímu růstu exportních objednávek od dubna minulého roku celkový index vzrostl na 10-měsíční maximum, stále však celkový index svojí výší 52,2 zůstává blízko hranice oddělující kontrakci od expanse. A v „tvrdých datech“ zatím vidět není skoro nic.
Samotné odkupy dluhopisů dle mého mnoho hmatatelně pozitivního nepřinesou. Jednak začínají pozdě - výnosy jsou už extrémně nízko, fiskální restrikce vlád, kterou by jinak rozvolněná měnová politika mohla tlumit, je za námi - a také nezahrnují podnikové dluhopisy či nemovitostní ABS, u kterých je dopad na tok úvěrování v reálné ekonomice větší než u dluhopisů státních. ECB tak udělá své odbornosti jen dobře, pokud odolá pokušení nárokovat si převelké zásluhy na právě počínajícím oživení a zaměří se raději na to, aby situace kolem Řecka a rostoucí pravděpodobnost jeho odchodu z Eurozóny velice křehké evropské oživení a neméně křehké euro, neohrozily.